Pole a louky se v naší krajině objevily až s příchodem člověka. Dříve hustě zalesněné plochy jsou dnes plně osluněné, s nízkými porosty travin nebo zemědělských plodin. Pro svou podobnost s asijskou stepí nebo americkou prérií bývají pole a louky nazývány „kulturní step“ a rovněž zvířata, která v nich žijí, obývala původně stepi. Člověk jejich životní prostředí neustále ovlivňuje – oře, seje, vláčí, seče, sklízí, hnojí… Intenzivní zemědělství začalo ve 20. století rovněž ve velkém používat chemické prostředky, na což většina polních živočichů zle doplatila poklesem početnosti.
Jako zavěšená na neviditelné nitce se nad poli třepetá i poštolka obecná, náš nejhojnější sokolovitý dravec. Poštolka, která je velká asi jako holub, však při tomto letu nezpívá, nýbrž vyhlíží kořist – nejčastěji hraboše. Hnízdí v lomech, ve stromořadích, na skalách, na věžích kostelů a dokonce i na balkonech ve městech.
Svou potravu, tedy hmyz, žáby a malé hlodavce, sbírá na poli i všem známý čáp bílý.
Rychlostí až 70 km/hod. dovede před pronásledovatelem prchat zajíc polní. Od podobného králíka, který k nám byl dovezen ze Středomoří, jej poznáme podle dlouhých a na konci černých ušních boltců, a podle dlouhých zadních nohou.
Například nenápadný hnědavý skřivan polní, který dříve býval jedním z našich nejhojnějších ptáků a prvním poslem jara. Svou píseň, složenou z vytrvalých, hlasitých a jasných trylků, přednáší sameček skřivana výhradně v letu, třepetá se při ní vysoko nad poli. Skřivani se živí semeny a hmyzem, proto pro ně používání chemických prostředků proti hmyzím škůdcům znamená přímé ohrožení i nedostatek potravy.
Za soumraku a v noci vylézá ze svých složitých nor křeček polní, velký asi jako morče. Ve svých lícních torbách si pak do nory nosí zimní zásoby zrní, brambor nebo řepy, které mohou mít až 15 kg. Kdysi hojný polní škůdce je v našich krajích už vzácností.